Zpěvák, bubeník a vizuální umělec Milan Cais vysvětlil, proč mu sociální sítě přijdou zvrácené, jaký je otec a jak s manželkou vychovávají jejich tři dcery. Prozradil také, jestli mají mobilní telefony a proč uvítal, když v jejich škole smartphony zakázali, a jaký má názor na české školství. Byl to můj už třetí rozhovor s tímto charismatickým zpěvákem a bubeníkem a frontmanem Tata Bojs. Rozhovor vyšel v Blesku pro ženy.

Milane, co obdivujete na ženách?

Jejich krásu. Dlouhodobě mě to rozptyluje (smích), a i když jsem patnáct let ženatý, tak mě pořád udivují i půvaby jiných žen. Ale mám rád krásu obecně. Je fascinující, když do sebe věci zapadají. Když vše funguje: vztahy, kompozice, proporce, forma. Teď mluvím čistě o té estetické rovině. A pak když se přes všechno tohle k člověku dostanete a začnete si povídat, tak se rozkrývají další úrovně – duše, stav vědomí a intelekt. A to jsou věci, které můžou onu fyzickou krásu stejně tak rychle zabít jako násobit.

Čím vás žena dokáže upoutat na duševní rovině?

Když je něčím roztomilá. Musím cítit souznění v určitých vtipnostech. Když máme podobný způsob humoru. Nemůžu přece být s někým, kdo nereaguje na moje vtipy. (Smích) Nejde to vymyslet, to tak prostě je. Člověk někoho potká a cítí, že je tam určitý magnetismus, a nemusí to být hned nutně fyzické. Díky kapele poznávám stále nové lidi. Po koncertě vždycky jdeme za fanoušky udělat pár fotek a podpisů a povídáme si s nimi, takže to zažívám často.

Vše jde po povrchu a schází obsah

Tata Bojs jste založili už na základní škole. Nedokážu si moc představit, že by dnešní generace, která má nalinkovaný život od rodičů plný zájmových kroužků a aktivit, mohla jen tak z nudy vytvořit kapelu.

Myslím, že dnes v „době vizuální“ vznikají kapely za jiných okolností a s jiným přáním. My jsme tolik netoužili být slavní. Jen jsme chtěli dělat kravál a bavilo nás to. Myslím si, že je dnešní svět přetočený na mediální pozornost. Všechno je to o tvářích: musíš se vyfotit, postovat to na sociální sítě, čekáš, kdo ti dá like nebo nedá, jestli to lidé komentují. Jestli máš dostatek sledujících. Když nemáš, tak jako bys neexistoval/a. Je to trochu zvrácené. Všechno to jde cestou po povrchu. Trochu scházejí obsah, důvody a hlavně uvěřitelnost. Když zpívá o lásce sedmnáctiletý kluk a když Leonard Cohen, tak je tu obrovský rozdíl.

Zmínil jste zvrácenost sociálních sítí, váš vztah k nim je tedy spíše negativní.

Například Facebook si držím hodně od těla. Považuji to za ztrátu času. Už jenom vyřídit třicet až padesát e-mailů denně je pro mě dost náročné. Představa, že budu komunikovat ještě na jiné platformě, mě děsí.

Mají vaše tři dcery chytré telefony a tráví čas na internetu?

Čtrnáctiletá Evelína už telefon má, ale to byla taková nutnost, protože byla asi před dvěma lety poslední ve třídě, kdo ho neměl. Nějakou dobu byla na kreditu a vždycky si to vypotřebovala po týdnu, teď už má tarif pro studenty, kde má hodně dat. Dokonce víc, než mám já.

Děti musí bavit žít v přítomnosti a hmotně

Určitě máte přehled, kolik času na internetu tráví a co tam dělá…

No, řekl bych částečně, ale stejně je to o tom, vytvořit dítěti prostředí a situace, kdy může tu hlavu od telefonu nebo počítače zvednout. Protože pokud to neuděláme, tak si je ty telefony přitáhnou samy. Musíme jim vytvořit příležitosti, aby je bavilo žít přítomností a realitou hnotného světa. Moje nejstarší dcera má naštěstí velkou zálibu v koních, takže za nimi jezdí, tráví tam čas v přírodě. Vždycky mám pocit, že když se vrátí, tak je taková 

trošku jiná, zemitější, šťastnější.. Je to logické, protože si s tím koněm buduje vztah, jezdí na něm a stará se o něj. Není to vztah virtuální, ale skutečný.

A co vaše dvě mladší dcery – devítiletá Johanka a sedmiletá Apolenka? Ty asi ještě telefony nemají.

Ještě ne. Ale všechno se to posouvá a Johanka začíná být ve fázi, kdy už je taky skoro poslední ze třídy. Překvapuje mě, že ve čtvrté třídě mají všechny děti telefon. Nedávno přišla paní ředitelka školy, kam holky chodí, se změnou školního řádu ve formě zákazu používání mobilních telefonů o přestávkách. Za což jsem rád. O přestávce by si měly děti spolu povídat a měly by sdílet zážitky přímo, a ne koukat do mobilů.

Alfa a omega všeho je učitel

Vzdělávání na základních a středních školách se bude v dalších letech dost měnit. Jak hodnotíte současné školství?

Nejsem velkým příznivcem toho, aby rodiče korigovali výuku a příliš do ní zasahovali. Naše děti navštěvují skvělou školu, která je v blízkosti našeho domova. Líbí se mi, že do ní mohou chodit pěšky. Už jsou ve fázi, kdy chodí samy. Dlouho jsme je vodili. Škola a její status je jedna věc, ale alfa a omega všeho je učitel. V momentě, kdy máte dobrého učitele nebo učitelku, tak můžete být i na průměrné škole a děti jsou vedené dobře. Je to o vztahu učitel a žák, aby učitel byl tak dobrý, že upoutá pozornost a udrží si autoritu.

A jaké jsou vaše dvě mladší dcery?

Johanka je taková křehká, tajemná bytost, chvílemi trochu přecitlivělá. Je takový lakmusový papírek problémů. Když cítí, že je něco špatně, tak jí začne bolet bříško. Člověk má až skoro pocit, že foukne a ona se rozplyne. V létě jsme řešili kauzu tábor, kam měla jet s nejmladší Apolenkou. Na Johance tedy byla zodpovědnost té starší sestry, která by se měla starat o Apolenku, a nakonec po dlouhých peripetiích a večerních rozmluvách to skončilo tím, že opravdu nejela. Nutit jsme ji nechtěli. Byli jsme překvapení, že nejmladší Apolenka prohlásila, že pojede sama. Jinak jsou ale obě holky moc šikovné a teď aktuálně je baví piano.

Ne vždycky se člověk zachová správně

Jaký jste otec? Liší se nějak vaše představa o rodičovství z dob, kdy jste ještě neměl děti, a dnes?

Je obecně známé, že rodiče dětem předávají určité vzorce chování a vlastně si to ani neuvědomují, což je na tom to nejstrašnější. Když jsem byl teenager, představoval jsem si, jak budu jednou dobrej táta, budu dělat všechno správně. Pak najednou ta situace nastane, člověk je v ní a v určitých momentech zjišťuje, že ne vždycky se zachová správně a ne vždy najde ze situace to správné východisko. Každý si v sobě neseme životem nějaký okamžik z dětství, který nám utkvěl v paměti, ať už byl hezký nebo ne. Úplně to ovlivnit nejde.

Změnil jste se vy jako otec během výchovy tří dcer?

Je to vlastně takový věčný koloběh předávání něčeho, co jsme si nasáli od svých rodičů. Když budeme hodně bdělí, ty špatné vzorce si možná můžeme uvědomit, můžeme s nimi pracovat a předat obraz méně pokřivený. Ale že bych za těch 14 let nějak změnil přístup? Člověk získává zkušenosti, některé situace řeší časem méně impulzivně nebo hekticky, ale že bych prošel obrovskou proměnou, to nelze říct. Stejně jsou v životě pořád momenty, kdy selžu jako hlava rodiny a vrhnu na ně z rozčilení nějakou negativní energii, když něco nevyjde tak, jak jsem si představoval.

Někdy se neumím povznést nad banalitu

Můžete dát příklad?

Teď mě třeba napadá taková klasická scénka z dovolené. Měl jsem všechno naplánované včetně časové rezervy na trajekt čtyři hodiny. Dostali jsme se do zácpy a časová rezerva mizela, až už jsem na navigaci viděl, že přijedeme do přístavu 5 minut před tím, než bude loď odplouvat. V poslední fázi jsem udělal další chybu a omylem jsem z přístavu, kde byl hrozný zmatek, vyjel znovu do zácpy. V ten moment mi ruply nervy, něco ošklivého jsem řekl a třískal jsem do volantu. A ty moje holky tam seděly a mlčely. No, vzpomínají na to doteď. Z dnešního pohledu je to samozřejmě komické, ale já v tu chvíli úplně ztratil náladu a už se mnou nebyla řeč. Cítil jsem pocit marnosti a selhání. Zkrátka se neumím v takhle banálních situacích nad ten problém povznést.

To se stane. Určitě vám to odpustí. A co je teď nového u Tata Bojs?

Supraphon už nějakou dobu vydává postupně naše alba na vinylech. Teď přišly na řadu Biorytmy. Celé album vyjde na dvou barevných vinylech a oproti původní verzi na něm budou i bonusy z období, kdy s námi Maťo Mišík hrál. Vydání LP jsme chtěli podpořit nějakým koncertem, ale zároveň jsme nechtěli, aby to vypadalo, že po všech těch oslavách třiceti let kapely, knize a výstavě v DOX pořád jen vaříme z minulosti. Tak jsme se rozhodli pro mini turné, kde zároveň otestujeme v premiéře dvě až tři písničky, které chystáme pro novou desku. No a zároveň chystáme takovou speciální bizarní akci na střeše Lucerny, kterou jsme nazvali Besídka Tata Bojs s hosty. Kontaktoval nás před časem Ondřej Kobza, který tento unikátní prostor provozuje, a tak jsme se dohodli. Bude to tam vůbec první akce / koncert v zimě v čepicích a rukavicích (smích).

Vy musíte mít vždycky něco extra, ke dvacetinám to byl koncert v bačkůrkách.

Ano, to bylo v tělocvičně, kde se tenkrát odehrál náš první koncert. K pětadvaceti letům jsme zase hráli na recyklované nástroje, které jsme si vyrobili. Ke třiceti byla výstava v DOX a teď na střeše Lucerny budou barely s ohni, u kterých se bude jamovat, budou se číst úryvky z Tatalogu prostřednictvím herců divadla Vosto5 a objeví se i tajemní hosté, jejichž jména nemůžu prozradit. Možná se zúčastní i otužilci. No jak už jsem zmiňoval, bude to myslím hodně ultimátní večírek.

Vaši výstavu v DOX navštívilo loni 33 tisíc lidí, to je obdivuhodné. Většina kapel dělá velký koncert, vám se podařila velká výstava. Okolo Tata Bojs bylo vždycky hodně vizuálna.

V Čechách není zas moc kapel, které by dávaly dlouhodobě takový prostor vizualitě jako Tata Bojs. Nastřádala se nám spousta materiálu, ze kterého šlo na výstavě vycházet a stavět. Centrum současného umění DOX bylo pro tak vrstevnatou a interaktivní expozici ideální, protože má i hezký koncertní sál. Tam jsme po dobu výstavy udělali celkem devět různých koncertů. Lidi tak měli v DOX možnost udělat si komplexní obrázek o skupině. Koncept výstavy jsem dával dohromady dva roky. A poslední měsíc jsem tam skoro i spal. Bylo to náročné období. Nelituji toho, moc mě to bavilo, ale už bych to asi neopakoval.