Včera jsem se loučila se svým mládím… Nechtěla jsem být celý večer sentimentální, i když kamarádky kolem občas plakaly, ale teď budu plačka já (slzičku jsem pustila jen při Show Must Go On, na kterou s Petrem většinou tančíme), takže když tak přestaňte číst. Bude to dlouhý kňůůůů, jako když Babiš prohrál volby.
Proplouvala jsem večerem, většinou radši s vodou v ruce, protože už mi není 16, že jo. Bylo opravdu skvělé, vidět všechny ty lidi, se kterými jsem těch 18 let tančila, smála se, debatovala o kapelách, hádala se o politice, ale i plakala a měla vztek z nejrůznějších marnivých důvodů. Tady jsme třeba s mou nejlepší kamarádkou pařily s bezdomovcem, který nebyl zlý a rádi jsme ho nechaly ohřát.
Usnula jsem pod bednami 😀
Klub, kde jsem udělala svůj první rozhovor do novin, kde mi jeden kluk vylil olej na hlavu, protože (nevím už??), nespočetněkrát jsem tančila na stole (jako bárbína z hitu od Wohnout), místo, kde jsem poznala svou první lásku Honzu, ale taky jsem usnula pod bednami nebo mi Ondřej Hejma řekl, že mladý hezký holky prostě nerozumí muzice, ale pak jsme skvěle pokecali o Lynyrd Skynyrd a tenhle ješita se mi omluvil. A takových historek s nejen kapelami mám plný rukáv, nechci se honit, jsou to normální lidi. Nechám si to do důchoďáku.
Od Popcornu ke Queenům
Ať už se na Horečce sobotní noci stalo cokoliv, vždycky to začalo Popcornem a skončil Show Must Go On. A těším se, až to budu vyprávět Marušce Františce. Jak jsem poznal vaši matku/otce chudých. 😀
A Petr nás všechny spojil jednou party, která tu byla neuvěřitelných 26 let, někdy i v exilu v jiných klubech, ale vždycky se vrátila domů na Rampu. Díky němu vznikaly i zanikaly lásky, narodilo se mnoho dětí, spojila se a rozdělila přátelství, ale bylo to prostě orámované jednou rockovou videoparty, která nemá v Česku moc konkurenci, pokud se nepletu.
Nechci tady jet kecy, že dnešní generace nemůže přes ty svoje Tindery a jiné internety zažít to co my, protože každá doba má to své, ale stejně bych neměnila ani minutu z těch 18 let.
Přijde mi to jako včera, když jsem 26. únoru 2005 přemluvila rodiče, že bych taky už teda chtěla jít do toho Klubu Na Rampě, o kterém všichni mluví. Ten charismatický, ale pro mě mírně autoritativní a záhadný muž, co postával v koutě sálu (dnes barový), hrál jednu kapelu o něco víc než ty ostatní. S Petrem nás pojí 18leté přátelství, které stojí hlavně na kapela Queen, a dnes už můžu říct, že tu pro mě byl v těch nejhezčích i nejtěžších okamžicích mého života a moje rodiče vždycky věděli, že mě v pět ráno přiveze domů a nic se mi nestane. Kéž by Mary jednou někoho takového taky měla.
Moje první láska
V tomhle klubu se odehrálo opravdu všechno zásadní z mého života. Kdybych mohla změnit jednu jedinou věc, tak bych chtěla strávit ještě jeden den s Honzou Krajníkem, po našem, protože i moje první láska, která trvala neuvěřitelných 7 let, i když mi všichni prorokovali, že to nemá cenu, začala právě na prknech Klubu Na Rampě. V dubnu to budou dva roky, co tu s námi není, a já se nedokážu podívat do knihy, kterou o něm Petr napsal, protože to zkrátka ještě moc bolí. Ale jednou si ji s chutí přečtu, slibuju.
Nemůžu se už trápit minulostí
I s Márou jsme na Horečce byli na jednom z prvních našich rande a pak už jsem ho tam nenutila chodit (Jihlava neví, co je dobrý :D), ale ten večer jsme si neskutečně užili.
Nechci končit smutně. Včera jsem tančila na stole i na pódiu na Abbu a poznala jsem zase pár nových lidí, které tímto zdravím. Oslavovala se prezidentská volba a nálada byla prostě famózní. Myslím, že je to obrovská chyba, že v Jablonci zanikly už tři párty a dělá to další propast mezi setkáváním lidí. Bohužel.
Poděkování a všichni doufáme…
TAKŽE doufám, že Petr Vobořil a Rampa najdou nějaký nový formát, kterým osloví nastupující generaci. Nebude třeba každý měsíc, ale stane se opět kultovní a já na jeho jakýkoliv pořad ráda přijdu, protože pro mě udělal mnohé za ty roky. A včera v 5 ráno mu tleskal zaplněný taneční parket, což už jsme roky nezažili, takže DĚKUJEME!
No a nakonec jsem vylovila z propadliště dějin pár bizár článků, které jsem napsala, když jsem začínala jako novinářka. Příjemně se bavte. 😀
Rozhovor s Petrem z roku 2011 v Deníku
Reportáž k 15 letům Horečky sobotní noci
Našli jste překlep nebo gramatickou chybu? Zahrajte si na gramar nazi a napište mi na Facebooku nebo na langrovah@gmail.com. Děkuji vám.
